Štafeta: Jana Eichlerová Ruská

Verze pro tisk |

Na Janu Eichlerovou Ruskou mi dala tip Anna Marie Neduhová, se kterou jste si rozhovor mohli přečíst zde. Rostliny, sklo, pryskyřice, kov a jak to vše přetvořit v krásnou věc, o tom především je dnešní díl Štafety.

Nevezmu to klasicky odkud, kde, kam a proč. Právě si prohlížím vaše stoly vznikající v projektu chimaera. Přijdou mi nádherné, úplně zralé na celou sbírku. Bohužel jsem učitel, tak nic, ale fakt se mi moc líbí. Šlo o momentální nápad anebo jste něco podobného viděla někde jinde?

No jako u mnoha věcí - náhoda i když, kouknu-li se zpětně, je to spíš souhrn kroků z minula, mířící k jasnému vyústění. Se sklem, rostlinami a pryskyřicí koketuji již léta ve šperku, a tak, když jsem si lámala hlavu nad vau efektem ve veřejném prostoru toalet v hotelu, naskočil předobraz pohledu do vody v přírodě a bylo to. A vlastně ani to není náhoda. Jako malá jsem s otcem - tichým bláznem -  těmito pohledy trávila hodně času.

Něco o samotné technice můžete prozradit?

Asi ano. Je to skladba pryskyřic a skel, do nichž vkládám rostliny - některé živé, jiné sušené.

Také jsem se dočetl, že vaše díla v sobě skrývají i magickou symboliku.

Mám ráda kouzla a surovost přírody. Už od středověku se k jednotlivým rostlinám váže různá symbolika a já jí ráda naslouchám. A to, pak propojuji ve skladbě rostlin. Například lípa chrání a hlídá mír, sázela se na hranice mezi sousedy, aby byly zajištěny dobré vztahy. Je ženskou silou a společně s jemným svízelem tvoří něco jako talisman pro klidný domov. Růžový jetel „zajišťuje“ lásku. Kostival je ochránce bezpečí a šťastných návratů. Řebříček hlídá věrnost a otvírá mysl klidu. To jen namátkou, každá rostlina má svoji moc.

Jste schopná podobnou věc udělat, i když by si zákazník, třeba já, přál mít u krbu kousek jarní louky, kterou má za domem?

Ano, už několikrát jsem využila rostlin, které si majitel donesl z vlastní zahrady a i z louky za domem.

Viděl jsem stolky, stěnu v restauraci, stěnu v koupelně. Kde ještě se dá váš nápad uplatnit?

Koketovala jsem i se svítidly a nábytkem, např. skříňky apod. Jen toho času teď na to koketování moc není.

Jak hodně je materiál odolný? Stává se, že se rozbije v nějaké konečné fázi?

Odolnost má dobrou a ano někdy se stane, že sklo úplně nesline a vzniknou vzduchové bubliny, ale na funkci a průhled to vliv nemá. Horší je, když jsou ruce nešikovné a praskne nějaká z vrstev skla, to je pak dárek pro kovářovu kobylu (ke mně domů).

Kolik takových ne zrovna prodejných kousků doma máte?

Asi pět kusů plus mnoho vzorků.

Schválně jsem vás hledal na Fléru. Moc toho tam v posledních letech nemáte. Dala jste si pauzu, nestíháte nebo vás mám hledat jinde?

Flér byla krásná etapa mé mateřské „dovolené”. To jsem vlastně začala se šperky nejintenzivněji, jen to člověka pak doběhne. Aby se mohl uživit, musí šperků udělat hodně, a to už jsem nechtěla, ztratily by kouzlo. Snažila jsem se je vždy dělat jakoby pro sebe s nějakým přesahem a to se v tom davu nedá dělat. Navíc stále o krok před kopírováním a čím dál větším tlakem zákonodárců. Obdivuji všechny ty, co stále zůstávají a snaží se přežít, kolikrát vidím, že ze všech sil.

Další váš projekt, který mě zaujal, se týká českolipské Farní charity. Dejme věcem druhou šanci, se jmenuje. Představíte ho naším čtenářům? Čí to byl nápad?

Na začátku roku mi o projektu řekla jedna má blízká duše a po schůzce s paní ředitelkou Evou Ortovou jsem kývla na spolupráci. Projekt měla Farní charita vymyšlený a jeho filosofie upcyklu mne oslovila. Udržitelnost, příroda a kreativita, kterou projekt skýtá, se mi stal výzvou. Jedná se o přetváření starého a nechtěného dříve, než se to stane odpadem, na věci se smyslem a kvalitou, které mohou ještě léta sloužit a zároveň být krásné.

Jak je projekt zatím úspěšný?

Jsme zatím na začátku. Vybavujeme truhlářskou dílnu v Novém Boru a pomalu o sobě dáváme vědět. Ale věřím v jeho smysl, doufám ve svůj um a sázím na šikovnost mistra truhláře.

Podílejí se na něm klienti Farní charity?

Je to sociální podnik, takže několik zaměstnanců je zdravotně znevýhodněno.

Nyní finišujete v hotelu Panská zahrada. Co konkrétně tam chystáte?

Už je dofinišováno. Jen teď pomáhám doladit prostory vedlejšího sálu, aby mohli dostatečně reprezentativně sloužit pro konference apod.

V životopisu máte i realizace soukromé rezidence na Barrandově. Jak si vás podobní klienti najdou a co přesně po vás v domě chtějí?

Je to jako všude, ústní doporučení a reference. Vlastně asi jinak mne nenajdete. Má práce pak je navrhnout a pomoci realizovat ten návrh. Ale často to je jen polovina návrhu, snažím se být pokorná a naslouchat těm, kteří tam budou žít. Takže se snažím zhmotnit částečně i jejich návrh.

O co šlo v projektu Prsten denně, v němž jsem vás také objevil?

To byl hezký měsíc, každý den vytvořit jeden prsten a ten pojmenovat a vyfotit. Vznikla krásná sbírka otisků mých nálad. Teda teď už jen na fotografiích, prsteny se rozběhly po světě.

Máte aspoň trochu ponětí, kde skončily?

Nevím, vlastně možná mi jeden zůstal. Byl pro mne v tu dobu důležitý. Ostatní doufám dělají radost.

Už asi můžeme trochu k vašemu životu. Jestli jsem nepátral po někom jiném, tak pocházíte z Plzně. Do Nového Boru jste přišla kvůli sklu?

Ano, jsem z Plzně. Chtěla jsem na šperk, ale ten byl moc daleko, v Jablonci. Tak nakonec malba skla o 50 kilometrů blíž. Do teď se tomu smějeme. Asi to zase nebyla náhoda.

A už se vám u nás na severu zalíbilo?

Mám to tu ráda, příroda, skály. Od dětství jsem měla sen, jezdit na koni, tak tu po lesích na něm (jmenuje se Mour) jezdím a neustále se kochám. Kolem Plzně je to spíš podobné borovým lesům u Máchova jezera, bez kopců a vysokých skal, ale taky to má něco do sebe.

Už jsme to trochu nakousli při povídání před rozhovorem, ale mě zaujalo vaše jméno. Eichler je staré rasovské … a ta Ruska není také obvyklé. Víte o nich více?

Eichler je přibrané jméno a je spíš pojítkem s dětmi, tam do minulosti moc nevidím. Ale Ruská je mého otce a sahá na Moravu. Prý pochází od ruského vojáka, který tu po nějaké bitvě zůstal, a národnost se mu stala příjmením. Od matky zas vedou kořeny do Transylvánie, tak jak by řekl Jára, Čech jako poleno (smích).

A máte už nějaký nový plán, do čeho se pustíte v budoucnu?

Přiznám se, že mám i nemám. Nechce se mi o tom mluvit, beru to jako proces, budoucnost se děje teď, jen o ní ještě nevím.

Když nepracujete s pryskyřicemi, sklem a rostlinami, co děláte? Co je vaším relaxem?

Bloudím po lesích, výletuji s rodinou, zajímám se o psychologii a ráda cestuji. Ráda se scházím s přáteli a to bloudění po lesích pak ještě provozuji se skupinkou úžasných žen, říkáme tomu laní puťáky. Naši muži se tomu smějí a dodávají „masožravé laně“. Je to ohromný a poučný relax, přespáváme pod širým nebem. Jo a nově s dětmi v DDM Smetanka pomáhám se scénografií pro jejich představení, které režíruje Perla Kučerová.

Fotografie jsou z archivu Jany Eichlerové Ruské.

Nahoru